Oranžová třída

Mgr. Jakub Diblík, 4. a 5. ročník

S dětmi se učíme navzájem

S novým učitelem oranžové třídy, Jakubem Diblíkem, jsme se potkali v předvánočním čase v kavárně. Povídali jsme si o jeho názorech na učení, životních postojích, hliněných omítkách a o tom, jak ho osud do naší školy vlastně vůbec zavál. Na setkání dorazil o chvilku později.

Kubo, jak se dnes máš? Co tě zdrželo?

Dobře se mám. Co mě zdrželo? Povinnosti. Úklid po dětech, třídnice a tak. Abych měl uzavřený ten týden.

Pracuješ o víkendu?

Většinou jo, ale snažím se, aby to byla tak hodina, dvě, aby to nezasahovalo do mé rodiny. No ale pak někdy taky dělám centra do dvou do rána v neděli. To se občas stane.

To jsem si přesně říkala, když jsem viděla, jak centra probíhají. Že to musí zabrat hodně času, celé to připravit.

Někdy přijde nápad a je to rychlé, ale někdy se ten nápad tak dlouho rozvíjí a rozvíjí, že se to pak ještě dvakrát nebo třikrát upravuje. Ale zase to pak většinou stojí za to a je to odměna vidět, že centra pak fungují a že to dává smysl.

Zajímalo by mě, jak se vlastně stalo, že ses dostal do Školy pro mě?

Já jsem pět let učil a pak jsem si dal na rok pauzu. Přišlo mi, že mě ta minulá škola maličko svazovala, chtěl jsem školu s modernějším přístupem. Taky jsem v té době stavěl dům a stavba mě nakopla k tomu, že bych rád pracoval více rukama. Zajímalo mě přírodní stavitelství. Takže jsem rok dělal s partou přátel slaměné domy, hliněné omítky, pergoly, terasy, střechy a podobně. Jenže ta práce nebyla tak stálá, jak bych potřeboval. Taky s partou to úplně nefungovalo. Byla to důležitá zkušenost z mnoha důvodů. Vyslal jsem proto do vesmíru myšlenku, že bych rád nějakou změnu. Neměl jsem jasno, jestli by to měla být škola nebo něco jiného. A za dva týdny mi zavolali ze Školy pro mě, jestli bych se tam nechtěl přijít podívat. 

Takže jsi šel. 

Šel jsem se podívat na Lucku. A moc se mi líbilo, jak se tam děti k sobě chovají, jakým způsobem tam probíhá výuka. Věděl jsem, že to je ono. Ještě jsem dodělal zakázku, dokončil vzdělávání v hliněných omítkách, a vyšlo to akorát, že jsem mohl od září nastoupit. 

Daří se ti tyhle tvoje zájmy dostávat do výuky?

Že bych tam dělal hlínu? To úplně ne, ale měli jsme teď téma dřevo v tandemu ve žluté třídě, tam jsem to využil. A do center s Luckou jsme dávali nějakou práci se dřevem, to jsem měl na starosti já. Až bude nějaké téma, do kterého by se to hodilo, tak to rád zařadím. Taky znám několik lidí, co se tomu tématu věnují, takže exkurze by určitě šla. No a ve škole by šla taky někam hliněná omítka dát, už jsem tenhle nápad nadhazoval. Mohly by ji dělat děti s mou dopomocí.

Jaké máš pedagogické vzdělání? Jsi běžný prvostupňový učitel?

Ano, jsem prvostupňový učitel.

To by mě zajímalo, jak se ti to stalo. Není to moc obvyklé, mužů prvostupňových učitelů je hrozně málo. 

Na základce jsem chtěl být veterinář. Ale fyzika a chemie mi nešly tolik, abych tím směrem mohl jít. Takže jsem šel na gympl do Ústí a protože mě vždycky bavila komunikace s dětma a vedl jsem lezecký kroužek s menšími dětmi, dal jsem si přihlášky na vysoké školy, které by mě bavily. Byla to etopedie (pozn. speciálněpedagogická disciplína, která se zabývá rozvojem, výchovou a vzděláváním dětí, mládeže a dospělých, kteří mají poruchu emocí a chování), biologie a tělocvik a pak taky první stupeň. Mamka učila na prvním stupni, tak to doma tak nějak bylo. Na biologii a tělocvik jsem se nedostal, etopedie mi pak přišla jako taková divná psychologie a ségra je psycholožka, tak jsem si řekl, že to už doma stačí. A tak jsem šel do učitelství prvního stupně. Pak jsem i průvodcoval v lesní školce a tam jsem si potvrdil, že mě to s dětmi baví, takže po dostudování jsem šel rovnou učit.

Kde všude jsi učil?

Začal jsem v alternativě. V montessori škole ve Třebové a Chrudimi. Pak na klasické základce v Chocni. 

Jaký byl pro tebe začátek v oranžové třídě?

Myslím si, že to bylo hodně nadstandardní předání třídy. Pro mě i pro děti. První dva týdny jsem spíš pozoroval a pomáhal. Potom jsme to střídali, kdo hodiny připravoval a vedl. Pak jsme spolu připravovali centra, Lucka mi ukázala spoustu tipů, jak to dělat. Je skvělé, že mi nechala třídu vybavenou pomůckami. Bylo to moc příjemné. 

Jaké to teď je, když už jsi tam sám?

Sám tam nejsem. Mám tam Míšu jako asistentku a já asistentky beru jako rovné s průvodci. Jsou s dětmi stejný čas. Výhoda Míši je, že ona děcka už znala ze družiny a zelené třídy. 

Děláš něco jinak než Lucka?

Na spoustu věcí jsem navázal, něco jsem upravil, aby to vyhovovalo a sedělo mně. Vždycky jsem to konzultoval s dětma, aby to i pro ně bylo v pohodě. Zodpovědnost je teď víc na mně, takže mě to nutí víc si věci promýšlet a plánovat. 

Co tě na té práci nejvíc baví?

Baví mě, že mě ta práce ohromně obohacuje. Protože jak se děti vyvíjí, nutí to i učitele k neustálému vývoji. Takže to vnímám tak, že se učíme navzájem. 

A co je pro tebe na práci učitele těžké?

Vstávání. Nejraději bych učil od devíti, ale ještě jsem to neprosadil. 

Řekneš nám na závěr něco o tvojí rodině? Máš děti?

Mám dvě děti, dva kluky. Mají dva a pět let. Život s nimi je úžasný!

Jak se ti daří balancovat školu a rodinu?

Jak kdy, třeba teď když byly triády, tak mě doma skoro neviděli. Obvykle je potkávám ráno, někdy staršího stíhám vozit do školky, aspoň jednou týdně ho chci ze školky i vyzvedávat. O víkendu se snažím být s nimi hodně, třeba i dát ženě nějaký prostor pro oddech od dětí. Snažím se taky děti večer uspávat, rád jim čtu knížky. Kluky beru i k práci na našem domku, moc je to baví. 


Autorka textu Vanda Sára Staňková, foto by Standa Hrabovský, děkujeme!

Asistentka pedagoga v oranžové třídě: Michaela Tomášková


Mgr. Lucie Brodská, průvodkyně 4. a 5. ročníku v letech 2021–2024.

Ve školním roce 2021/2022 rozšířila naše řady Lucka, která se stala průvodkyní čtvrťáků v nově zrekonstruované oranžové třídě. Zeptali jsme se jí na několik zvídavých otázek:

Po dokončení studia sis mohla své první místo vybírat, proč vyhrála zrovna třída se vzdělávacím programu Začít spolu?

Už na vysoké škole mi začalo docházet, že chci být ve třídě, kde bude možné věci dělat trochu z jiného pohledu/úhlu a s jinými cíli, jenž jsou pro dnešní dobu potřebnější. Se vzdělávacím programem Začít spolu jsem se teoreticky seznámila na škole a pokračovala praktickou zkušeností na částečný úvazek v Mateřské škole v Ústí nad Orlicí po dobu tří let. Díky všem zmíněným zkušenostem jsem si uvědomila, že tohle je cesta, která je nejblíže mému smýšlení a po které chci ve světě výchovy a vzdělávání jít.

Co ti ve třídě dělá největší radost?

Činy a reakce dětí, které skoro pokaždé předčí mé očekávání. Nechci zmiňovat konkrétní události, ale spíše fakt, že ze školy odcházím každý den unavená, ale s pocitem velké radosti a nadšením do všech dalších činností díky dětem. Další z věcí jsou pak slova žáků, že se do školy těší a baví je to.

Je podle tebe důležité chodit s dětmi během výuky ven?

Není pro mě důležité často chodit ven, ale spíše využívat dětskou potřebu pohybu a spojit jí s učivem. Pokud je vše spojeno s pobytem na čerstvém vzduchu, pak říkám „značka ideál“.

Co hodnotíš z pedagogického hlediska jako nejtěžší?

Jelikož jsem po škole a vše je pro mě nové a zároveň i těžké. Pokud bych měla vybrat jednu věc, tak je to skloubení všech věcí dohromady, jako jsou centra aktivit, výuka v blocích, tematická výuka, model EUR, individuální přístup, vzdělávací program, rozmanitost výuky, operativní přizpůsobování se potřebám dětí atd.

Jaké vnímáš výhody partnerského/respektující přístupu (nejen) k dětem?

Vytváří bezpečnější prostředí ve třídě a také se posouvají nejen děti, ale i já. Jsme parťáci (i s rodiči), nebojíme se dělat chyby, vnímáme své silné stránky a chceme se posouvat a zlepšovat, diskutujeme a vymýšlíme překážky, které chceme překonat a cíle, kterých chceme dosáhnout. Všechno jde a jedna z cest, jak toho dosáhnout, je respektující přístup.

V čem ti dává smysl Hejného matematika, proč by ji rodiče pro svoje děti měli chtít?

Na postupy a řešení si přicházejí žáci sami a nemají ode mě „naservírovaný“ postup. Tím si učivo lépe fixují a mohou se rychleji posunout dál. Jsou to také chvíle, kdy s žáky počítáme a nevnímáme čas a složitost příkladu.

Součástí Začít spolu jsou pravidelná Centra aktivit. Nemáš v zásobě nějakou vtipnou historku z jejich realizace? 🙂

Vtipnou historku zatím nemám, ale tím, že žáky v centrech provázím a přivádím vhodně položenými otázkami na řešení situací, tak se často přistihnu, že pracuji spolu s žáky. Takže se potom stane, že se kouknu na hodiny a už dávno jsme měli skončit, ale všichni pracovali (včetně mě).

Co tě nabíjí ve volném čase?

Ráda sportuji – ze zimních sportů je to lyžování snowboarding a skialpinismus, v létě preferuji in-line brusle, sjíždění řeky, volejbal a tenis. Ráda také cestuji a objevuji nové věci.

Děkujeme moc za rozhovor a držíme palce! 🙂